Hydroláty, kdysi hojně používané, pak zapomenuté a dnes znovuobjevené, se stávají pomalu, ale jistě součástí aromaterapeutického kufříku laiků i odborníků. Známe je však důvěrně? Umíme využívat celou škálu jejich účinků?
A co je na nich tak úžasného?
Třeba to, že krásně voní a nemusíme je před aplikací na pokožku ředit. Povídá se, že Kleopatra vděčí právě růžové vodě za svou krásu a zdraví. Koupala se v ní a prý s ní dokonce parfémovala plachty svých cedrových lodí, aby Marcus Antonius věděl, že se blíží.
Hydrolát je považovaný za vedlejší produkt při výrobě éterického oleje. Ale bylo tomu tak vždy?
První dochované zmínky o používání „rostlinných“ vod (dnes jim říkáme květové vody, hydroláty) se datují do doby před 5000 až 6000 lety. Lidé už od nepaměti využívají léčivých vlastností rostlin a můžeme směle konstatovat, že i aromaterapie v různých podobách, coby součást bylinné medicíny, lidstvo vždy doprovázela. Staří Egypťané vyráběli květové vody pomocí jednoduchých destilačních zařízení. Z dochovaných písemných zdrojů a nálezů vyplývá, že vody byly známy ještě dříve, než éterické oleje. Například ve středověku byly hlavním produktem destilace právě květové vody, nikoli éterický olej. Vypadá to dokonce tak, že éterický olej byl považován za nechtěný vedlejší produkt při výrobě růžové květové vody (Urdang, 1948).
Léčivých účinků květových vod využíval i Hippokrates (460 – 370 př.n.l.). Lékař známý pod jménem Avicenna (980 – 1037) zmodernizoval primitivní destilační přístroj a proslavil růžovou vodu, tehdy tolik ceněnou arabským světem.
V 16. století, v domech bohatších rodin, existovaly speciální místnosti určené k destilaci rostlin. Ty se pěstovaly přímo v zahradách patřících k domu. Byly to např. rozmarýn, levandule, meduňka, šalvěj atd. Vody se následně používaly k osobní hygieně, léčení a k přípravě jídel. Většinou se destilovalo více rostlin najednou, klidně až 20 různých druhů. Recepty se zapisovaly a každá rodina tak měla svou „knihu destilační místnosti“.
S rozvojem aromaterapie v 19., a především 20. století došlo k nárůstu obliby a používání éterických olejů a hydroláty se staly vedlejším produktem, pro který nebylo využití. Nicméně slavná růžová voda, hydrolát z neroli a levandule zůstaly v kurzu do dnešní doby, kdy se k výrobě hydrolátů navracíme a znovuobjevujeme jejich jemné, přesto účinné vlastnosti. Dnes si dokonce můžete pořídit malou destilační kolonu na doma a vyrábět si hydroláty z vlastních rostlin.
Z jakých rostlin získáme hydrolát?
Nabízí se zde úvaha, že když je hydrolát vedlejším produktem při výrobě EO, tak destilujeme rostliny siličnaté. Pravdou ovšem je, že hydrolát můžeme získat z jakékoli rostliny, např. i z brutnáku, chrpy, vilínu, jitrocele i okurky.
Podstatou je voda
Už víme, že hydrolát získáváme z rostlinného materiálu stejným procesem jako éterický olej – parovodní destilací. Během destilace siličnatých rostlin (za určitého tlaku, teploty a času) se uvolňují těkavé molekuly, které dále procházejí přes destilační kolnu a kondenzují do sběrné nádoby. To, co nám zůstává na povrchu destilátu ve sběrné nádobě je éterický oleje a zbytek je voda – hydrolát. Už toto nám napovídá, že chemické složení, účinky a způsob použití bude u hydrolátů jiný, než u éterických olejů.
Ukážeme si to na příkladu nejznámějšího EO – levandule lékařské (se svolením www.phytovolatilome.com).
Na obrázku můžete porovnat složení éterického oleje a hydrolátu z levandule lékařské získaných ze stejné destilace (Histria Botanicahttps://www.farmstay.histriabotanica.si/en-gb/photos). Některé sloučeniny jsou přítomné v obou produktech (např. linalool, borneol, terpinen-4-ol), některé najdete pouze v éterickém oleji nebo pouze v hydrolátu.
Zatímco hydrolát z levandule obsahuje především estery a monoterpenoly.
Z výše řečeného vyplývá, že chemické složení EO a hydrolátu ze stejné rostliny se liší. Budou se lišit i terapeutické vlastnosti a vůně? Co se určitě liší, je způsob použití. EO nedoporučujeme používat neředěné na pokožku a pro vnitřní aplikaci. Zatímco hydroláty můžete bezpečně aplikovat neředěné rovnou na kůži a většinu z nich používat i vnitřně. O možnostech využití si povíme v dalším díle.
A co vůně?
Zkuste si přičichnou k již jmenované levanduli. Vůně EO je typická, levandulová, tu snad znají úplně všichni. Zatímco vůně hydrolátu z levandule vás může zaskočit. Připomíná vůni mokrého sena a ne všem je příjemná.
- Stejně tak, jako u EO platí i u hydrolátů, že kvalita a vůně závisí na místu a způsobu pěstování a sklizně rostliny, na nadmořské výšce, teplotě, množství srážek, suchu atd.
- Obecně lze říci, že éterický olej obsahuje látky lipofilního charekteru (nerozpustné ve vodě), zatímco hydrolát látky hydrofilní, ve vodě rozpustné. Nicméně i v hydrolátech najdeme kolem 0,1 % těkavých látek.
- Pokud byste se chtěli více ponořit do chemického složení hydrolátů, přehled látek obsažených v 37 různých hydrolátech najdete u Price and Price, 2004.
I u hydrolátů sledujeme výnos.
Výnos u hydrolátů je obvykle 1 až 5 litrů na kilogram rostlinného materiálu (Price and Price, 2004).
PRICE; Shirley & PRICE; Len. Understanding Hydrolates: The Specific Hydrosols for Aromatherapy. First edition. Edinburgh: Churchill Livingstone, 2004.
BOSSON; Lydia. Hydrolaterapie – léčba hyroláty. První vydání. Praha: One Woman Press. 2015
Urdang, G., 1948. The origin and development of the essential oil industry. In: Geuter, E., 1948. The essential oils. Van Nostrad, New York, vol. 1, p. 3 dostupné z https://archive.org/stream/essentialoilsvol030201mbp/essentialoilsvol030201mbp_djvu.txt
5 komentářů u „Hydrolát – vedlejší produkt destilace nebo něco víc?“